Zpověď

Ležím. Nehybně a potichu. Hlavou se mi honí spousta myšlenek. Jsou nesmyslné a postrádají veškerou logiku okolního světa. Je ticho. Hluboké trýznivé ticho. Ničivé a zároveň uklidňující. Stejně rozporuplné, jako prchavé myšlenky tohoto okamžiku. Odcházejí zároveň s časem, který si neustále žije svým nekonečným životem a nestará se o nic kolem sebe. Jen psí štěkot, někde venku, přetíná to hluboké nic.

Mé tělo se stále odmítá pohnout a mozek provádí stále dokola inventuru své obrovské kartotéky. Třídí, přehazuje, analyzuje, něco se snaží smazat a něco překroutit. K čemu to všechno ? Nechápu nic z toho. Jen se snažím nasát co nejvíc čerstvého vzduchu proudícího sem otevřeným oknem. Je stejně věčný jako čas. Bude tady i když my tu nebudem. A bude mu to srdečně jedno, jestli tady bude kdokoli z nás, nebo nebude! K čemu je život ? O čem ? Koho to zajímá ?! Co je smích a co smutek ? Je to jen pomíjivý stav mysli. Změněné chemické složení mozku. Nic víc, nic míň! Koho to zajímá ?!

Hodiny dál odměřují tu fyzikální veličinu. Poslušně a přesně. K čemu ? Koho to zajímá?! Snad abychom všechno podřídili tomuto neviditelnému vládci našich životů. Abychom věděli, že je neustále tady a sleduje naše počínání. Je našim pánem, trýznitelem i osvoboditelem zároveň. Podřizujeme mu všechno. Celé naše bytí.

Je čas vstát! Musím? Nutí mě! Vnucuje mi svou vůli skrze okolní svět! Skrze mé vlastní tělo! Nechci, ale odporuji marně. Boj s časem nelze vyhrát. Je nepřemožitelný. Je pánem světa.

Stále ležím a bráním se představě,že mě stejně vyžene ze sladkého nicnedělání. Je mi zle. Moje myšlenky mě neustále pronásledují a ničí! Koho to zajímá?! Pomalu, ale jistě mě uvádějí ve stav hluboké deprese. Stále dokola se snažím opakovat si větu : “Nedej se!!” Je to čím dál těžší. Zdá se mi,že ztrácím sílu a moje hlava, která se ze všech sil snaží zvednout, těžce upadá zpátky na polštář. Srdce buší jako zběsilé a mé prsty se lehce dotýkají čehosi teplého. Leží vedle mě a tvrdě spí. Ze spánku hlasitě oddechuje a občas sebou škubne. Nechápe nic s lidského světa. Fyzikální veličina jménem čas mu nic neříká. Je spokojený. Znovu zvedám hlavu a pokládám tvář na jeho hebkou srst. Vnímám jeho teplo a cítím jeho tep. Je rychlý a pravidelný. Mé myšlenky se ubírají jiným směrem. Bude mít hlad až se vzbudí. V tom zvedne hlavu a pohlédne na mě svýma psíma očima. Zdá se, že chápe úplně všechno a tiskne se ke mně celým svým tělem. Jeho oči prozrazují – jsem to já koho to zajímá.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *