Zpověď mladé canisterapeutky společnosti Podané ruce

Canisterapie a my

Pokusím se začít tam, kde to skutečně celé začalo. V té době mi bylo 17, studovala jsem gymnázium. Jako asi každý mladý člověk v tomto věku, jsem měla pocit prázdnoty a hledala jsem naplnění. Měla jsem fenu leonbergera, takže jako správný majitel jsem v ní viděla interšampiona. Ale netrvalo mi to příliš dlouho, abych pochopila, že výstavy mě nebaví a moje čuba asi taky není poklad, na který všichni s údivem zírají. S údivem jsem zírala jen já (bohužel). Pořád se jen tak poflakovat mě přestalo bavit. V té době jsem o canisterapii už slyšela, tak jsem během prázdnin začala hodně přemýšlet. Postižení lidé a já se svou čubou vedle nich. Byla to pro mě krásná představa. Už jako malá holka jsem byla fascinována lidma na vozíčku (jen netuším proč!). Tohle byla má šance. Jen jsem netušila, jak to celé provedu, co mi na to řekne okolí a jestli to vůbec s mou psí princeznou zvládneme.

Kdy se to ve mně celé zlomilo? Když jsem se nad ránem vracela s kamarádem z nějakého klubu. On stál u branky, tak jsem na něj pustila Brendu. Celý strnul, koukal do nebe a nedýchal. Začal mi říkat, že se takových psů bojí, jestli ji nemůžu zavřít. Brenda do něj strkala, ať ji pohladí, že tam nehodlá sedět věčně. Zeptal se mě, jestli na ní může sáhnout. V tom se mu svalila k nohám a ukazovala, jak chlupaté má bříško. Já jsem se začala hlasitě smát. Říkala jsem mu, že takhle ho asi nesežere, když se válí po zemi. A tohle mě zlomilo, protože si ji hladil člověk, který se jí bál… Začala jsem zjišťovat vše potřebné, získala jsem kontakt na paní Fejkusovou, takže jsem si s ní hned domluvila schůzku. Všechno mi bylo vysvětleno a rovnou jsem se přihlásila na víkendovku v Klokočůvku.

Víkendovka se mi kryla s posledním výletem mojí třídy, ale já jsem v tom měla jasno. Tohle byla konečně má šance! Prostředí bylo super, příjemní lidé a vedení Podaných rukou mi bylo moc sympatické. Celou tu dobu jsem netušila, že ti lidé okolo jsou vlastně porota. Brenda byla ještě (puberťačka( a mé obavy, že nesložíme zkoušky byly obrovské. Měla jsem ji více věřit, protože to zvládla lépe než já! Měla jsem Osvědčení, ale žádný ústav, zařízení, kde by nás uvítali s otevřenou náručí. Všechno jsem dělala zbytečně! Až se mi podařilo přes známosti zapůsobit. Dveře mi otevřela ZŠ 1. máje. Nikdo nevěřil, že to může mít nějaký efekt, ale aspoň to nezatratili a zkusili to. Byla jsem za to ráda. Každý čtvrtek ráno s dětma, které se těšily. Chodily se dívat učitelky, paní ředitelka a i rodiče byli zvědaví.

Dnes navštěvuji dvě základní školy v Havířově a je to fajn (integrovaní žáci na ZŠ 1. máje a speciální třída na ZŠ M. Kudeříkové). Baví to jak mě, tak i Berušku (Brendu). Celé ráno si brblá pod čumákem a vrčí na mě, že mi to trvá, že už chce jít. Bohužel nemohu přinést konkrétní výsledky, protože dětí je hodně – času na ně málo. Individuální canisterapie je zamítnuta, protože Brendu chtějí všichni a nemůžu ji přetěžovat. Ale jedno je vidět už na začátku, děti se pěkně uvolní, smějí se a pes je evidentně vítanou společností. Pokud někdo zlobí, tak stačí říct, že k Brendě nepůjde. Najednou jsou všichni jako svatoušci. Tahle práce s dětma je kouzelná, takže dokud to bude v našich silách, tak budeme pokračovat.

Negativní reakce a dotazy, kolik za tohle mám, jsem vynechala. Nic nemůže být dokonalé a peníze vládnou. Kdyby všichni tihle lidé viděli „mé“ děti a Berušku s nimi, tak to pochopí. Uvítala bych další canisterapeutický tým, který by nám tady pomohl. Snad se někdo najde a nadchne ho to stejně jako mě s Brendou.

Na závěr chci poděkovat svým rodičům, že mě podpořili a dělají to nadále, Brendě, která má zlaté srdce a v podstatě mi splnila sen, oběma základním školám za vstřícnost a občanskému sdružení Podané ruce.

S pozdravem B. Smigová a Brenda Zlatá Galaxie

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *