Ukázka z knihy Pes lékařem lidské duše aneb Canisterapie

Zvířata dokáží lidem zcela nezištně a upřímně nabídnout přátelství, lásku, pocit vzájemné potřebnosti a respektování. Zvířata jsou totiž na člověku závislá a ten o ně musí pečovat. Starý člověk ve styku se zvířetem tak znovu přebírá zodpovědnost za jinou živou bytost. To může zvyšovat jeho sebevědomí, neboť tím získává důležitou náplň svého současného života.

Stupeň důvěry mezi člověkem a zvířetem je jedinečný, nemůže ho nahradit ani partner nebo sourozenci, ani dospělé děti. Výjimkou jsou snad jen vnoučata v dětském věku, se kterými lze také zažít spontánní hry, uvolnění, tvořivost a radost.

Dobrý vztah seniora ke zvířatům dovede zastoupit nejen chybějící úzké mezilidské vztahy, ale i posílit pocit spokojenosti, prožitek radosti a pocit subjektivního zdraví. Po šedesátce je 80 % majitelů psů spokojeno se svým životem, oproti 55 % spokojených seniorů bez psa.

Pozitivní úloha společenství se zvířaty v lidském stáří tkví především v ojedinělé variantě bezproblémového kamarádství, zvířata dávají člověku určitou jistotu – chovají se stále stejně a nejsou náladová. Zejména pes je důvěrník, který má vždy čas, vždy vše trpělivě vyslechne až do konce, nekritizuje, neodsuzuje, a umí se vcítit.

Dodává starému člověku popud k pravidelnému pohybu, který je prevencí srdečně-cévních chorob a osteoporózy a součástí terapie cukrovky a jiných nemocí. Průměrný majitel ujde se svým psem pěšky 10-12 hodin týdně, a to je již považováno za účinnou prevenci. Navíc určitý denní rytmus, který domácí zvířata vyžadují, působí jako léčebný prostředek proti stářím podmíněné nesoustředěnosti, zapomnětlivosti a zmatenosti.

Zvíře také spontánně a nenucené kdykoli poskytuje možnost prožití slasti v zanedbávané hmatové stimulaci, tedy možnost pomuchlat se, pomazlit se, vzájemně se přitulit. Bez pocitu studu, nevhodnosti a trapnosti, bez nutnosti se doprošovat a vysvětlovat. Vzájemný dotyk je zejména pro starší lidi důležitým prostředkem vyjádření emocí, působí jako lék proti úzkosti, strachu, bezmocnosti a psychickému strádání a dokonce zvyšuje odolnost proti utrpení, které přináší případná nemoc.

Je-li společníkem leonberger, doga nebo vlčák, stoupá pocit ochrany a bezpečí, i když i malý pes umí varovat před nebezpečím a v případě potřeby svého pána srdnatě bránit.

Zvířecí kamarád vyžaduje také udržování důležité společenské dovednosti – vzájemné neverbální komunikace – očima, mimikou, pohyby, gesty.

Velice důležitý je poznatek, že kontakt s milými zvířaty umocňuje regenerační síly, zkracuje dobu zotavení po nemoci a po úrazu, zmírňuje žal, zármutek a pocit osamění.

Zvířata snižují vnímání stresu a dokonce i bolestivé léčebné procedury jsou lépe snášeny v přítomnosti známých zvířat, než např. příbuzných nebo přátel.

Sieglová (1190) zaznamenala, že staří lidé chodí k praktickému lékaři o 16 % méně časo, pokud mají nějaké domácí zvíře, a o 21 % méně často, je-li tímto zvířetem pes. Pravděpodobně se cítí méně osamělí a depresivní a nevyhledávají návštěvu praktického lékaře pouze jako formu bezpečného a “rozumně zdůvodnitelného” společenského kontaktu.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *