Ukázka z knihy “Animoterapie aneb Jak nás zvířata umí léčit”

Kromě asistenčních psů se v poslední době rozvíjí využití psů diagnostických, kteří dokážou daleko dříve než biochemická či jiná laboratoř určit podle pachu diabetiky a toxikomany, nebo jsou schopni zjistit a nahlásit epileptický záchvat předtím, než se projeví klinicky. Ve světě se provádějí pokusy se psy i v diagnostice rakoviny. Výsledky však nejsou stále přesvědčivé vzhledem k malému počtu vyšetřených pacientů a nedostatku vhodných a citlivých psů.

V canisterapii není rozhodující rasa psa, ale především jeho charakter a výchova. Samozřejmě existují vhodnější nebo méně vhodná plemena, je třeba vědět, že psy lze naučit i přetvářce.

Zkušený chovatel je schopen vycvičit téměř každého psa tak, aby byl schopen absolvovat canisterapeutické zkoušky. Pes a člověk vytvářejí jednu část, která je součástí léčebného týmu. Tou druhou je samotný pacient. Canisterapeutický pes se může na léčebném procesu podílet denně maximálně dvě až tři hodiny, terapeutická jednotka by neměla přesáhnout třicet minut. Důležitých faktorem je nálada psa a chuť věnovat se práci se zdravotně postiženými. Totéž platí o lidech. Proto zkušení terapeuté, pracující s lidmi a se zvířaty, se snaží nevnucovat svou péči člověku ani zvířeti.

Psi pro canisterapii jsou vybírají již ve štěněcím věku podle vlastností a charakteru, a jsou vychováváni, v žádném případě drezurováni. Je to podobné jako u lidí. Dokonale vycvičený hudebník s absolutním sluchem, který bude hrát “bez srdce”, je jen výborný řemeslník, nikoliv umělec. Vycvičený pes s vadným charakterem může při špatném vychování nevypočitatelně zaútočit. Je to šelma, která může jednat a také jedná podle vrozených vzorců vlastních dané rase psa. Kvalitní chovatel se vždy pozná podle toho, že si sám vybírá klienty, kterým prodává štěňátka, a také podle toho, že se ke psům chová jako k partnerům. Štěně od kvalitního chovatele může stát od několika set až po desítky tisíc korun.

Štěně vyžaduje pravidelné odčervení a dodržení očkovacího kalendáře. Každý chovatel by si měl být vědom možnosti a způsobu přenosu některých infekčních a parazitárních emocí ze zvířete na člověka (antropozoonózy). Ostatní péče se odvíjí podle cílů stanovených v rámci léčebného nebo jiného využití psa (asistence, pedagogika atd.).

Jeho výchova začíná od momentu narození, kdy se učí vybojovat si místo ve své psí smečce při kojení. Největší chybou je, když ho chovatel nenaučí chování v komunitě dalších psů, pak je bázlivý a ustrašený. Musí pochopit, který ze psů je nadřazený a jaké je jeho vlastní postavení. Pes je vždy obrazem svého pána, stejně jako děti jsou obrazem rodiny.

Pes jako terapeut musí znát své postavení a roli v rodině, musí respektovat vůdce v lidské smečce a podřídit se její hierarchii. Musí poslouchat i to nejmenší dítě v rodině. Nikdy nelze připustit, aby se tam pes cítil jako vůdce. K psovi patří i jeho majitel. Jestliže se jako člověk nehodí k práci se zdravotně postiženými a nemocnými lidmi nebo se na ni necítí, nemůžeme počítat ani s jeho sebelépe vycvičeným a vedeným psem.

Z knihy Animoterapie aneb Jak nás zvířata umí léčit od autora Zorana Nerandžiče

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *