Příběh

Skoro všichni, i generace podstatně mladší, známe jednu z povídek dvojice Grosman a Šimek “Moje jízda tramvají”. Povídku nejen nezapomenutelnou, ale také nenapodobitelnou. Nebudu se tedy pokoušet ji napodobovat, jenom z ní převezmu parafrázovaný titul, a to Moje první jízda tramvají po devíti letech.

Asi to bude nepředstavitelné pro zdravé lidi, ale vozíčkáři tohle všechno dobře znají. Najednou je tu den, od kterého je všechno jinak. (Pro některé z nás bohužel od narození.) Uvědomíte si, že některé věci už v životě neuděláte, i kdybyste se vy i vaši blízcí rozkrájeli. Chvilku trvá, než si na to pomyšlení zvyknete, někdo si zvyká líp, někdo hůř, a ti největší smolaři si nezvyknou vůbec.

Nebudu vypočítávat, na co všechno jsem si musela ve své nové kariéře vozíčkáře zvyknout já. Proto tenhle příspěvek nepíšu. Jednou z věcí, o které jsem si ale až do letošních Velikonoc myslela, že už “nikdy nebude”, byla úplně prozaická jízda tramvají.

Jeli jsme na jednu z velikonočních bohoslužeb. “Hele, on tě tam chce vzít tramvají”, říkala trochu vyděšeně jedna z mých asistentek, když mě chystala dalšímu asistentovi Martinovi “na cestu”. Trochu ve mně hrklo. Ale když tramvají, tak tramvají. Vlastně ani nebyl čas na nějaké přemýšlení.

Martin se přihnal se svým děvčetem malinko pozdě, sotva jsme stihli posbírat všechny potřebné propriety a už jsme běželi k metru. Pěkným větrem a deštěm, mimochodem. Času na obcházení po bezbariérovém přístupu už bylo opravdu pomálu, tak Martin sdrncal s mým vozíkem kluzké schody. No, to ještě šlo. A metrem jsme už jeli mockrát, ale nikdy jsme nevystupovali po eskalátorech! Nevím, jak si kolegové vozíčkáři zvykali na nutný a notný záklon, jede-li někdo s vozíkem “po zadních” (kolech). Já těžko, dodnes to snáším jen s velkým sebezapřením. Záklon na jezdících schodech se podobá spíše poloze vleže. Dvoumetrový Martin to však zvládl skvěle (no skvěle: “Každej den bych to teda dělat nechtěl…”)

A už jsme na Pavláku. Jede tramvaj, nacpaná jak ve zmiňované povídce. Na další čekat není čas. Hup, hup, hup po schůdcích nahoru. Prosíme vyklidit prostor pro kočárky. Ten svět je z tramvaje úplně jinej! a přitom ulice jsou přesně tam, kde bývaly “tenkrát”, jen se občas některá jmenuje jinak. A vystupovat. Zase hup, hup, hup.

I když má Martin s vozíkem bohaté zkušenosti (sloužil civilku u vozíčkářů), nezbývá mi, než se mu celý večer za jeho bravurní výkon tiše i hlasitě obdivovat.

Připadá vám to nezajímavé? Výhovou vozíčkáře je, že se naučí vidět jako zajímavé i to, co už dávno spoustu lidí zajímat přestalo.

(HRDÁ J., ing.: Osobní asistence, příručka postupů a rad pro klienty, POV, Praha 1997)