Moje cesta z psího útulku k dobrým lidem

Jsem pes, alespoň tak to lidé říkají. Narodil jsem se v zimě roku 2001, ale přesné datum si nepamatuji. Ani na maminku si nepamatuji. Byl jsem moc malé štěně. Pamatuji si jen na to, že jsem seděl na ulici, kde pobíhalo mnoho lidí, jezdily nějaké plechové krabice na kolečkách, některé i po kolejích. Měl jsem hrozitánský strach ze všech těch věcí a lidí kolem, trápil mne hlad a žízeň a třásl jsem se zimou. Nevím, jak dlouho jsem tam takhle seděl, ale připadalo mi to nekonečné a hlavně jsem si připadal…no, úplně sám. Už nikdy bych ten pocit nechtěl zažít. Jednoho dne ke mně přišli nějací pánové, uložili mě do bedýnky a odvezli v jedné z těch plechových krabic na kolečkách do nějakého domu, kde mi dali najíst a napít. V jiné místnosti, kde lidé chodili v bílých pláštích, mě postavili na stůl, prohlíželi mě, napsali mi nějaké číslo na bříško a dostal jsem píchanec. To to štíplo! Potom mě dali do kotce ve velké budově, kde byla spousta dalších pejsků a všichni štěkali a kňučeli, protože byli moc osamělí. I já jsem začal plakat a plakal jsem tak dlouho, až jsem únavou usnul. Ráno mě opět probudilo kňučení ostatních. Zanedlouho přišly lidské samičky, přinesly nám baštu a každému věnovaly krásný úsměv a pohlazení. Jedno pohlazení nám, ale nestačilo. Náš smutek se nezahojil a po chvíli jsme se cítili opět úplně opuštění. Další den po obědě přivedla jedna z těch hodných lidských samiček další lidskou samičku. Ta se procházela kolem všech kotců a prohlížela si nás. Po chvíli se zastavila u mého kotce a ukázala ne mne. Potom mě pohladila. Vůbec jsem netušil, co se mnou bude dál, ale ta paní se na mě usmívala a já jsem z ní vycítil, že je moc hodná. To se pozná, věřte mi. Zvedla mě ze země a řekla: „ Ano, tady toho pejska si vezmu domů“. Srdíčko mi začalo tlouct a ocásek radostně poskakoval, tušil jsem, že slovo „domů“ znamená přesně to, o čem jsem tak dlouho snil. Podívala se na mě a řekla: „Budeš se jmenovat Nero“. O několik dní později si mě ta paní odvezla. Jeli jsme těmi velikými krabicemi na kolejích, které jsem si pamatoval z té doby, kdy jsem přežíval na ulici. Lidé uvnitř mě hladili a usmívali se na mě. Vystoupili jsme ve Fulneku a šli do mého nového domova. Tam mě i paničku radostně přivítal Hary, byl to taky pejsek a měl už 12 let. Olíznul a očuchal mě a vedl do domu. Panička mi dala najíst a napít, a když už jsem měl plné bříško, položila mě do měkoučkého, teplého pelíšku. Hary mě stále očichával a myl. Taky mi vyprávěl o svém bratříčkovi, který onemocněl a umřel. Hary ho měl moc rád a moc se mu po něm stýskalo. Bylo mu smutno a neměl si s kým hrát. „Teď budeš můj nový kamarád ty, a já se o tebe postarám a všemu tě naučím“ řekl a podíval se na mě svýma dobráckýma očima. Zanedlouho přišel večer a bok po boku jsme usnuli. Druhého dne mě Hary provedl po celém domě, bylo tam krásně teploučko a moc se mi tam zalíbilo.

Po nějaké době mě panička s Harym začali učit canisterapii. Budu prý pomáhat lidem. A tehdy to začalo. Jezdil jsem s paničkou na cvičiště, kde jsem se spolu s ostatními pejsky učil skákat přez překážky, chodit po lávce, probíhat tunelem a dělat slalom. Ze začátku jsem z toho byl popletený, ale můj kamarád Hary s paničkou mi ukazovali jak se co dělá a tak to po pár hodinách šlo moc dobře a navíc jsme si tam užili spoustu legrace.

Když jsem měl 15 měsíců, vzala mě panička spolu s Harym do ústavu za lidmi. Těšil jsem se, až s nimi budu běhat slalom a skákat přez překážky. Když jsme tam přišli, většina těch lidí leželo na posteli, nebo sedělo na židli s velikýma kolama. Zeptal jsem se Haryho, proč k nám nejdou. Tehdy mi Hary začal vysvětlovat, že jsme v ústavu pro postižené lidi, kteří jsou nemocní a nemůžou s námi běhat. Přerušilo ho ale veselé volání: „Neronku, Hary pojďte za námi, máme pro vás piškotky! Piškotky…ty máme s Harym moc rádi. Hary mi ukázal abych šel a sám se taky vydal mezi ty hodné lidi. Pak už jen vím, že mi bylo moc krásně, když mě všichni hladili a volali mé jméno. Hned jsem si je všechny oblíbil, to byl jiný pocit, než tenkrát na ulici!

Jezdil jsem s Herym do toho ústavu celý rok a učil se na canisterapeutické zkoušky. Jednoho dne jsme odjeli společně s ostatními pejsky ukázat co umíme – složit canisterapeutické zkoušky. První den jsme si hodně hráli, a dělali spoustu zajímavých věcí. Druhý den už to ale vypuklo a všichni jsme se snažili ukázat, jak jsme připraveni na dnešní zkoušku. Úkolů bylo hodně, ale zvládli jsme to. Když jsme dodělali poslední úkol, nastoupili jsme do řady a paní, která nás zkoušela, začala jmenovat mé nové kamarády a jejich pány. Netrpělivě jsme s paničkou čekali, jestli vysloví i naše jména…a ono to přišlo: „Nero a paní Knězková“. To bylo radosti!!! Dostal jsem krásnou stuhu a panička osvědčení o složení canisterapeutických testů.

V červnu jsem se zúčastnil akce „Mosty“ v Přerově, kterou pořádala Policie ČR pro postižené lidi z celé republiky. Předváděl jsem tam canisterapii ještě s ostatními kamarády. Moc jsme se bavili a bříška jsme měli plná piškotů. V srpnu jsem se se svou paničkou zúčastnil setkání psů z třebovického útulku. Byly tam i ty hodné paní, které nám dávaly jídlo a hladily nás. Soutěžili jsme v AGILITY a při slavnostním nástupu opět zaznělo jméno Nero. Získal jsem pohár za 2. místo o cenu „Ostravské šikuly“ a diplom. Odjížděli jsme s plnou taškou psích dobrot. Doma jsem se rozdělil s Harym.

Kdysi jsem se bál o svůj život a lidé mě zachránili a jsem teď moc šťastný, že i já můžu   obveselovat nemocné lidi z ústavu a pomáhat jim tak nést jejich těžký osud. A kdo ví, možná taky jednou někoho zachráním…

Děkuji všem lidem z útulku v Třebovicích, že mne nenechali na ulici a zachránili tak můj život a mé paničce a nerozlučnému kamarádovi Harymu za to, co mě všechno naučili a jak se o mě starají.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *