Jak předejít pokousání dítěte psem

Pod vlivem mnoha případů, které se na nás v poslední době neustále sypou z médií, bychom mohli snadno podlehnout dojmu, že každý pes, který kolem nás projde, má v hlavě jediný cíl – pokousat naše dítě.

Příčiny agresivního chování psů mohou být různé, od strachu přes špatnou výchovu. Ani jedno z toho neovlivníme, můžeme však ovlivnit své chování, změnit svůj přístup a hlavně – můžeme své děti naučit, jak se mají správně k cizím psům chovat.

Pokud máme sami pejska, jevíme sklon chovat se k těm cizím jako k vlastnímu. To je velká chyba. Jakákoliv naše snaha navázat kontakt s cizím psem může jím být chápána jako ohrožení. Cizí pes je prostě cizí a měli bychom k němu tak přistupovat. Všichni psi vládnou pouze instinkty a pudy a pro nás tak samozřejmá logika je jim naprosto cizí. A tak situace pro nás bezpečné a normální mohou pro psa nabývat zcela jiných významů a vyvolávat v něm pocit ohrožení. A ohrožený pes útočí.

Asi ten nejvýraznější rozdíl v řeči lidí a psů je patrný na úsměvu. Zatímco pro nás lidi je to jeden z nejpříjemnějších mimoslovních projevů přátelství, pro psa je to jasná výzva na souboj. Když si psi dávají signály, že začne boj, dívají se navzájem do očí a cení zuby. A tak varujme děti, že ukáží-li psovi zuby byť při úsměvu, říkají si o kousnutí.

Nejčastější chyby

Nejčastější chyby, kterých se mohou naše děti často nevědomky dopustit, jsou křik, ruce letící rychle nahoru, útěk před psem, mluvení na psa včetně dávání povelů, napodobování štěkání (jakékoliv dráždění), prudké pohyby směrem k psovi, šermování dlouhými předměty, dívání psovi do očí, vrhání se hladit, braní věcí psovi (hračka, klacík, kost apod.). To všechno jsou signály, které psy dráždí. Další situace, kterých jsem sama byla mnohokrát svědkem a které zaručeně přitahují pozornost psa přímo magicky (i ten nejspořádanější pes se půjde podívat, co to ti divní lidé dělají), jsou např.: dítě uvidí psa, začne strachy ječet a schovávat se za maminku, nakonec kolem ní rotuje a dupe; paní na procházce spatří psa, začne hystericky křičet a snaží se na svoji kamarádku vyšplhat jako na strom. Strach se těžko ovládá a když nastane, chová se člověk naprosto iracionálně, a dělá bezděčné pohyby, které psy bohužel ještě více přitahují. Každopádně rodiče, kteří strach u dítěte ještě umocňují nebo dokonce vyvolávají různými průpovídkami jako „to je hafan, pojď nebo tě kousne“ nedělají dobře. U ustrašeného dítěte strach ještě umocní a ten může přejít až ve fobii, u dětí, kterým se pejsci líbí, vyvolávají zmatek. Není dobře panickou hrůzu u svého dítěte podporovat, ale je potřeba je naučit, jak se má chovat. I malé děti, které se bojí, můžeme naučit strach zvládat a předcházet tak zbytečným kolizím.

Pes nekouše bez příčiny

Často slyšíme, že „pes kousl znenadání, bez příčiny“. Pes má ale ke kousnutí vždy svůj důvod a většinou dává předem jasné signály, že k útoku dojde. Jak tedy poznáme blížící se nebezpečí? Pes štěká, vrčí, ukazuje zuby a chvějí se mu přitom pysky. Srst má zježenou na kohoutku a nad kořenem ocasu a přitom mává ocasem. Někdy pobíhá v kruzích, když se bojí, má ocas stažený až na břicho a může se chvět. Spousta psů zaútočí právě ze strachu, a tak snaha našeho dítěte chudinku pejska uchlácholit může skončit bolestivým překvapením. K psovi, který se takto chová, se nikdy v žádném případě nepřibližujeme! Když se on vydá k nám, měli bychom zůstat v klidu stát s rukama spuštěnýma dolů a dívat se mimo psa! Ve většině případů nás pes jen očichá a sám odejde. Pak i my můžeme v klidu pokračovat v cestě. Nejlepší prevencí je naučit své děti cizích psů si vůbec nevšímat. Ani naparáděného hafíka, který kráčí s majitelem, natož psů volně pobíhajících. To samé se týká psů za plotem. To je důležité zejména u mrňat, která se vrhají hladit vše huňaté, co se hemží. Pokud se jako rodiče domluvíme s majitelem, že si naše dítě psa pohladí, měli bychom dohlédnout, aby jej hladilo jen na bocích, hrudi, ne po hlavě, a nesahalo ani na obojek, ani na vodítko.

Zvláštním fenoménem je sbírání malých psů do náručí před velkými psy! V této situaci se cizí pes zaručeně půjde podívat, co to máte v náručí. V lepším případě na vás vyskočí, aby se pozdravil s „kolegou“, v horším případě pokouše nejen vašeho malého psíka, ale i vás. A určitě nechceme, aby takhle dopadly naše děti. A mějme na paměti, že špatně vychovaný maličký pejsek může představovat větší nebezpečí než dobře vedený vlčák.

Jak se chovat k cizím psům

Neustále medializované situace jak pes pokousal dítě, nás vedly k zpracování programu pro MŠ a ZŠ „Jak se chovat k cizím psům“. Tím nejlepším, co asi můžeme v současné situaci udělat, je důsledná prevence zejména u těch nejmenších.

Jezdíme do mateřských a základních škol se dvěma asistenčními psy – labradorem Badem a křížencem labradora fenou Betty. Povídáme si o chybách, kterých se děti nejčastěji dopouštějí při styku s cizími psy a sestavujeme spolu desatero správného chování k cizím psům. Ukazujeme si, jak poznáme podle řeči psího těla přátelského psa, jak poznáme psa, který se zlobí a že vrtění ocasem neznamená vždy „chci se kamarádit“. Snažíme se vymýtit zažité a hlavně nebezpečné pověry – např. že „pes, který štěká nekouše“, že „velký černý pes je zlý“ nebo že „vrtění ocasem znamená, chci se kamarádit“. Bad asistuje, když se děti učí jak správně hladit psa, a Betty na závěr předvádí výsledky domácího výcviku a pro zpestření pár cirkusových kousků, které mají u dětí opravdu úspěch. Pocit dobře vykonané práce se pak dostaví např. v takovéto situaci: Čerstvě „proškolené“ děti z MŠ procházely kolem Bada. Ten se okamžitě zařadil do dvojstupů, přátelsky kormidloval ocasem a radoval se, jak prima velkou smečku si to sehnal. Děti šly spořádaně, dělaly „pssst“ a hlásily nám šeptem: „My jdeme potichu a máme ruce dole!“

Všichni si jistě přejeme, aby k útokům psů vůbec nedocházelo. Na tom ale budeme muset pracovat všichni, nejen my pejskaři. Chceme-li udělat pro bezpečí svých dětí maximum, začněme právě u našich nejmenších

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *