Informační věstník zooterapie 1/2006

EC Pilar Arkouda Simon – siamka s čokoládovými odznaky, SIA b se narodila 3. 10. 1999 jako jedno z osmi koťat ze spojení kočky EC A Lang Thai s Aruba (SIA n 21), kterou jsem si dovezla z Rakouska a kocoura GIC Amadeus Billie Jean (SIA b) od paní MVDr. Vladěny Štrosové.

Už mezi svými sourozenci vynikala svou rozvážnou povahou a téměř „ lidsky moudrým pohledem“. Právě proto jsem se rozhodla, že si ji nechám, i když jsem v té době preferovala spíše kočky s kresbou. Mohu říci, že jsem své volby nikdy nelitovala. Pilar mi prostě učarovala a vzniklo mezi náými zvláštní tajemné pouto. Stále byla někde poblíž mě a komunikace probíhala spíše očima. V té době jsme jí taky začali říkat Tíťa a pod tímto jménem ji zná celý celý kočičí svět.

Výstavní kariéru začala na Pražské únorové výstavě v roce 2000, kde hned silně obsazenou kategorii mláďat vyhrála. Všichni ji obdivovali, jak je nádherná a jí to trošku stouplo do hlavy. Na další pražské výstavě v Pyramidě už při posuzování trochu zlobila a vyvrcholilo to při soutěži BIS, kdy kousla pana Reijerse do nosu. Ten ji okamžitě zaslouženě z BISU vyhodil a byla to docela ostuda. Tak jsme začali s Tíťou trénovat pobyt mezi více lidmi a kočkami a už v dubnu se situace zcela obrátila a z Títi se stala výstavní hvězda a milovnice výstav. Začala krásně pózovat při posuzování a výstavy si doslova užívala. Navíc v této době probíhala volba BIS většinou dohromady s kategorií III (pokud bylo siamek méně než 15) a i v této velice silné konkurenci Tíťa byla vždy BIS nebo BOS. Za svoji výstavní kariéru byla vždy v nominaci do BIS, 5x celou mezinárodní výstavu koček vyhrála (BOB I.)

a mnohokrát byla BIS i BOS.

Ani v zahraničí se neztratila v Nitře byla BIS a BOB III., v Žilině BIS kategorie 3 + 4 a BOB IV, v Oberwartu BIS a BOB III. a v Oberlaa BOS.

Umístila se i v soutěži „Kočka roku“, kde v roce 2001 byla nejlepší siamskou kočkou a v roce 2002 byla druhá nejlepší kočka.

V roce 2002 ukončila svou výstavní kariéru titulem Evropský šampion a uvolnila tak místo nové generaci siamek a také své mladší sestře Quassimě Simon SIA c 21.

Ale ani v zaslouženém „kočičím důchodě“ ji nepřešla chuť prezentovat se před obecenstvem a dělat někomu radost. Proto jsem s ní začala od roku 2003 dělat felinoterapii, o kterou jsem se již dříve teoreticky zajímala. Pokud vím, tak jako siamka byla v Evropě první, která s felinoterapií začala. Nejprve chodila mezi staré lidi do domova důchodců a posléze jsem to s ní zkusila v Mateřské škole při fakultní nemocnici v Brně. Tato činnost byla mezi dětmi i zdravotníky velice vítána a nyní ji začala provádět i moje mladá orientální kočka Tatanka Simon. Kočka totiž nesmírně pozititvně působí hlavně na děti dlouhodobě nemocné- např. na pacienty z onkologie, kteří často bývají negativističtí a nic je nezajímá. Ale když si položí ruku na hruď předoucího zvířete a pohladí si je, tak jim hned svitne jiskřička zájmu v očích a kontakt je navázán. Také se děti lecos o kočkách dozvědí a učí se správnému zacházení a přístupu k nim.

Tíťa také vždy milovala všechny kočky a koťata od mých koček. Nadšeně vždy pomáhala s čištěním koťat a s jejich výchovou, zejména při početných vrzích. Mnohdy se o kočičí přírůstky starala lépe, než jejich vlastní matka. Prostě to byla je a bude „Kočičí profesor“, jak jsme jí mnohokrát doma říkali. A na takovou kočičí osobnost se nezapomíná !

Za Jindrou Beránkovou

 

Bydleli jsme pár domů od sebe a potkávaly se běžně na ulici, tak jako se potkávají sousedé. Jedno sobotní odpoledne před dvěma lety asi zpracoval osud nebo vyšší moc a na naší pravidelné procházce v parku s perskou tříbarevnou kočičkou Dudou nás zastavila Jindra se svou vnučkou a začali Dudynku obdivovat. Slovo dalo slovo a za dva měsíce po našem setkání si Jindra za dva pytle krmení odnášela malého ragdolla Péťu, ze kterého vyrostl šestikilový macek. Jindra začala s Péťou chodit na návštěvy do Domova důchodců a jak klientům, tak i mě bylo hned veseleji. Z návštěv se staly opravdové svátky, kdy, jak doufám, bylo dobře všem: lidičkám z Domova, kočičákům, i nám, jejich lidem. Péťa měl ve své chupaté hlavě přesně nastavený budíček : 45 minut návštěvy, lísání a hlazení- a dost! Vždycky jsme se tomu museli smát. Díky Jindře si Péťa i zahrál v pohádce o Čertovi a Káče, spolu s její vnučkou Michalkou.

Setkání s manželi Hilbertovými z Vratimova a společná návštěva v Domově důchodců s jejich ragdollem Eliáškem bylo pro Jindru velkým svátkem, stejně, jako pro mě.

V květnu 2005 se Jindře splnil veliký sen, její Péťa dosáhl na výstavě FIFe titulu šampion. Byl to její veliký den. Už od rána jsem ji „zpracovávala“, že Péťa přeci mezi vystavenými ragdolly nemůže dostat ani výbornou. Při cestě k posuzování ve mě byla malá dušička: Jindra byla natěšená z Národní výstavy v Mladé Boleslavi, kterou Péťa s přehledem vyhrál a já jsem v duchu viděla, jak Péťa letí z místa posuzovatelů vyhozen jako nejošklivější ragdoll na světě. Jindřin rošťácký úšklebek adresovaný mě, tomu sýčkovi, když dostali posledního CAC, mě stále přivádí do křečí smíchu, kdykoliv si na něj vzpomenu. Ten „ošklivý“ Péťa byl šampionem !

Oba manželé Beránkovi zářili radostí. Jindra se těšila na novou kočičku, Péťovu nevěstu, na budoucí koťátka. Začali jsme už na výstavě obhlížet terén. Ceny byly vysoké- ale nevěsta pro šampiona…? Cesta domů byla jednou z nejhezčích cest z výstav.

Měli jsme spolu začít jezdit na návštěvy do Domova důchodců v Mnichově Hradišti. Život byl krásný a plný plánů….

V pondělí po výstavě sdělili Jindře diagnózu zhoubného nádoru na slinivce. Když mi to řekla, slova ztratila smysl. Přátelé z klubu plakali. Někteří se báli, jak teď s Jindrou mluvit. Běžná reakce na zprávu s drtivým dopadem…..

Jindra se své nové kočičky dočkala. Bylo to to nejmenší, co jsem pro ni mohla udělat. Připadali jsme si nespravedlivě bohatí, s plány do budoucna, které jí byly odepřeny. Pomohla nám, už s velkými bolestmi, natočit videokazetu o Návštěvní službě, která se své prezentace přeci jen dočkala. Překrásné Setkání chovatelů v srpnu 2005, za které všem zúčastněným nesmírně děkuji, pro Jindru znamenalo velmi mnoho. Radost, chvíli normálnosti ve vyčerpávajícím boji s nemocí.

Ještě v září 2005 se Jindra přes veliké bolesti zúčastnila poslední Návštěvní služby. V době své nemoci stále rozdávala radost, smích a moudrost. Vážila si života, prostých věcí, věcí, které nám připadají samozřejmé. Třeba houbařské výpravy na konci září. Před Vánocemi mi kladla na srdce, abychom neuklízeli, protože by se u nás Ježíškovi nelíbilo,

když se n a r o d i l …..v   c h l é v ě.

Odpoledne 4 . ledna 2006 jsme se dozvěděli zprávu, která musela přijít. Ale stále, když jdu okolo Jindřina domu, říkám si, že bych měla zajít, přinést jí nový časopis, stále o pravidelných sobotních návštěvách v Domově čekám, že přijde. Vídám ji mezi lidmi v ulicích…vím to, jako my všichni, ale stále to ke mě jaksi nedoléhá……..

Nechci počítat návštěvy v Domově důchodců, kterých se Jindra účastnila, nebylo by to pro ni důležité. Důležitá byla ta radost: radost darovaná a sdílená všemi.

Přátelství s paní Jindrou Beránkovou bylo pro mnohé členy klubu darem, jehož hodnota stoupá s každým dnem, který nás dělí od onoho 4. ledna 2006. Bylo jí necelých 61 let.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *