Chci, aby můj pes přinášel úlevu bolavým duším

Strakonice – Většina z těch, kteří mají doma čtyřnohého psího kamaráda, jistě potvrdí, že přísloví “Pes nejlepší přítel člověka” není jen pouhou frází. Psí kamarád je znovu a znovu vítá ve dveřích, jako kdyby se právě vraceli z dalekých krajin, i když si třeba jen odskočili koupit noviny. Trochu vlídnosti oplácí nekonečným množstvím lásky. Hřeje jim nohy v posteli, pokládá hlavu do klína a ruce zabořené do jeho srsti přinášejí úlevu rozbolavělým duším.

Jsou ale mezi námi lidé, které nepotkáváme v ulicích příliš často. Jsou bez rodin, bez přátel, opuštění ve své samotě, s problémy a závislostmi, odložení a zapomenutí v ústavech pro nemocné, handicapované, nebo přestárlé. Čekají na pomoc, která často nepřichází. Pes není jako člověk nepočítá vrásky v našich tvářích, neštítí se nemocí. Nevyčítá, nesoudí, nekritizuje. Dát dohromady psa a takového člověka, toho, co dává, a toho, co potřebuje, bylo již dávno vymyšleno. Říká se tomu canisterapie léčba psem. Jeden takový speciálně vycvičený pes už po Strakonicích běhá. Jmenuje se Lady a je to devítiletá fena amerického kokršpaněla. Její majitelku, osmnáctiletou studentku SOU ve StrakonicíchJanu Lajnerovou, jsme proto požádali o pár bližších informací.

Co si pod pojmem canisterapie, či canisterapeut má člověk představit?

Je to způsob terapie, který využívá pozitivního působení psa na zdraví člověka. Klade se při ní důraz především na řešení problémů psychologických a citových, působení na fyzické zdraví člověka je u ní druhotné. Canisterapeut je dobrovolník, který ve svém volném čase se svým psem navštěvuje různá sociální zařízení, kde se nacházejí dospělí, nebo děti, kteří trpí psychickými poruchami, depresemi, jsou tělesně postižení, nebo se cítí opuštění a smutní.

Vy a váš pes jim dokážete pomoci? Jak?

Kontaktem se psem dochází většinou u těchto lidí k velké změně. Například v domovech důchodců návštěvy psů působí jako příjemné zpestření stereotypního dne, staří lidé vzpomínají na své psy a ti, kteří nechtějí obyčejně komunikovat, vyprávějí příběhy ze svého života, když ještě měli svého čtyřnohého přítele. Staří lidé se potřebují na něco těšit. Návštěva psa pro ně bývá příjemným rozptýlením. Poněkud jiná je ovšem situace v různých ústavech pro mentálně nebo tělesně postižené.

Proč?

Protože tam tvoří pes součást jakési rehabilitace, napomáhá procvičování některých částí těla. Je těžké přimět postižené dítě procvičovat svaly na rukou. Ale stejné dítě bez pobízení hází psovi míček a natahuje se, aby ho mohlo pohladit, rozevírá dlaň, aby cítilo jeho srst, když se s ním mazlí.

Jak canisterapie probíhá?

Pes pod vedením canisterapeuta provádí terapii vždy ve spolupráci se zaměstnanci některého ze jmenovaných zařízení. V žádném případě tedy nejde o to vypustit psa do skupinky dětí či babiček a dědečků a za hodinu, když je pes unavený, si ho vyzvednout a jít domů. Psovi také nesmí být po celou dobu terapie záměrně ubližováno. Je povinností canisterapeuta, aby klienty na terapii usměrňoval. Jestliže jsou tato pravidla dodržována, psi navštěvují zařízení rádi a vyhledávají kontakt s dětmi i dospělými, aby si pohráli a pomazlili se.

Proč jste se rozhodla pomáhat lidem canisterapií?

Odjakživa mě bavila práce s handicapovanými lidmi. Účastnila jsem se několikrát mezinárodního hudebního festivalu Salve caritas, salve vita ve Strakonicích. Myslím, že je nutné postupné odstraňování bariér mezi postiženými a zdravými. Ukázat, že i mentálně, či jinak zdravotně postižení lidé jsou schopni nemalých výkonů a že i oni dokáží rozdávat radost a krásu.

Je těžké vycvičit psa pro tuto činnost?

Základem činnosti canisterapeutického psa je hlazení a mazlení. Obojí musí takový pes vydržet dlouho. Proto je třeba jej zvykat na různé situace a prostředí, se kterými se může setkat. Přivyká si také na různé možnosti komunikace a zvuky. Od klidného hovoru, přes pískání, kvičení, až po hlasitý smích. Díky majiteli tak může ze psa vyrůst klidný a vyrovnaný pes, který bude trpělivý, společenský a unese velkou psychickou zátěž. Při práci bude totiž vystaven neustálému halasu, prudkým pohybům, nečekaným dotekům a objetím, nekonečnému drbání a hlazení i občasnému vláčení za vodítko.

To je docela náročný výcvik, ne?

Jistě. Přesto pes musí brát jako naprosto normální například pohyb těžce postiženého člověka, manipulaci s vozíkem. Nesmí ho vyvést z míry ani případný pád dítěte s holemi před jeho tlamou. Důležité je, aby ho kontakt s cizími lidmi těšil.

Jak dlouho takový výcvik trvá?

Správně by měl začít už od štěněte a jeho délka závisí na schopnostech psa se učit, na jeho vlohách a podobně. Já jsem svou devítiletou americkou kokršpanělku Lady začala cvičit až v jejích čtyřech letech.

Nebylo to poněkud pozdě?

Myslím, že ne. Mně tenkrát bylo třináct a dřív bych výcvik vzhledem ke svému věku asi nesvedla. Troufám si ale tvrdit, že se mi práce povedla, o čemž svědčí i to, že moje fena je jediným psem své rasy, který ma v Česku certifikát k provozování canisterapie.

Takoví psi musejí určitě skládat náročné zkoušky. V čem spočívají?

Pes musí nejprve složit zkoušky podle zvláštního zkušebního řádu. Při nich se zjistí, zda je dostatečně klidný a vyrovnaný, jestli je mu práce s lidmi blízká. Psi nesmějí být ani bázliví, ani agresivní, nemělo by jim vadit zatahání za ucho nebo za ocas.

Vašeho psa na zkouškách tahali za ocas a za uši, aby zjistili, jestli někoho nekousne?

No jistě. Je třeba prověřit reakce na různé podněty, protože později by se mohlo stát, že by mohl pes někomu handicapovanému ublížit.

Co konkrétně se psem rozhodčí dělá?

Nejdříve psa hladí, drbe za ušima, kontroluje chrup, poplácává ho po těle. Také mu postupně zvedne přední nohy, sahá mu na celé tělo včetně ocasu, vezme ho do náruče a podobně. Důležitá je také reakce na ostatní psy, protože canisterapie se mnohdy provádí skupinově. Není žádoucí, aby se například v domově důchodců před staroušky psi poprali. Cizí pes musí být ignorován.

Zkoušejí se také psi při nějakých nenadálých situacích?

Ano. Musím například se psem procházet mezi lidmi v hloučku, z nichž jeden se třeba hlasitě zasměje, další upustí berli, jiný psa pohladí, někdo další kolem proběhne a pes musí při tom všem zůstat naprosto v klidu. Také osoba na invalidním vozíku se během zkoušek snaží navázat se psem kontakt. Může si ho vzít na klín a dát mu pamlsek. Pes nesmí projevit žádný náznak nevole nebo agresivity.

Když si představím psa, kterého někdo neustále hladí a zvedá na klín, to pro něj musí být flustrující, nebo ne?

Pro koho by nebylo. Taková terapie není možná každý den několik hodin v kuse, protože psa psychicky vyčerpává, zvlášť když se koná s tělesně nebo mentálně postiženými lidmi.

Kde plánujete pro sebe a pro svého psa najít to správné místo k práci?

Certifikát máme teprve dva měsíce. Před pár týdny jsem s Lady navštívila strakonický domov důchodců v Lidické ulici, kde jsme mezi seniory sklidili velký uspěch. Těším se, že tam budeme moci chodit pravidelně, protože jeho obyvatelům přítomnost mého psa při první návštěvě udělala radost.

Má Lady ráda opravdu všechny lidi bez rozdílu?

Dá se říct, že ano. Je milá, klidná a inteligentní. Jen cyklisté ji občas rozčilují.

Co má nejradši?

Právě ty lidi a jejich společnost. Pak taky dobrou mňamku ve své misce a ruce, které ji hladí. Na cvičišti ráda stopuje. Ať už hledá mě, nebo jiného psovoda, vysloveně si tuto činnost užívá.

Je něco, co ráda nemá?

Nesnáší vodu. Když ji doma koupeme, ještě se nechá, ale aby sama v létě lezla do řeky nebo do vody, to ne. Není prostě žádný vodomil.

Trávíte na cvičišti hodně času?

Jak kdy. Když necvičím svého psa, dělám základní výcvik čtyřnohých kamarádů pro někoho jiného. Ne každý si totiž na výcvik troufne. Doposud jsem vycvičila tři psy, doufám, že ještě nějaký přibude.

Co na vaši činnost říkají rodiče?

Od dětství mě ve výcviku psa podporují. Nic nenamítali ani proti mému úmyslu zasvětit Lady do práce s postiženými lidmi či seniory. Ve všem mi drží palce.

Myslíte, že taková práce, pro kterou jste sama svého psa vycvičila a kterou se chystáte dělat ve svém volném čase pro lidi, na nichž jejich nejbližším kolikrát vůbec nezáleží, má smysl?

Určitě má. To, že člověk svého příbuzného někde odloží, přeci ještě neznamená, že se na něj vykašle zbytek světa. Spoustu lidí v různých charitativních organizacích, občanských sdruženích či dobrovolných spolcích jejich osud zajímá. Stejně tak zajímá i mě a mého psa. Alespoň mohu přispět svou troškou do mlýna. A když každý dáme svou trošku . . .

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *