CANISTERAPIE – léčba psem

Canisterapií se zabývají různé občanské spolky, sdružení i jednotlivci. Canisterapeuti jsou dobrovolníci, kteří ve svém volném čase se svými psy navštěvují různá sociální zařízení, kde se nacházejí děti nebo dospělí, trpící psychickými poruchami, depresemi, kteří jsou tělesně postižení nebo se cítí opuštění a smutní. Kontaktem se psy dochází většinou u
těchto lidí k velké změně.

Člověk a pes

Pes je odvěkým pomocníkem i přítelem člověka. Nezištně hlídá dům i stáda, hledá lidi pod lavinami i pašované drogy, zachraňuje tonoucí, pomáhá při lovu zvěře… Krom těchto ryze praktických schopností však také příznivě ovlivňuje lidskou psychiku. Právě toho se využívá v canisterapii.A co to vlastně je? Zjednodušeně řečeno – mazlení se a hraní si se psem. Ten na člověka přenáší pozitivní energii, která ovlivňuje naše podvědomí. Dobrá nálada pak pomáhá překonávat i různé fyzické obtíže, a tak se kruh uzavírá: canisterapie (z latinského canis = pes) je prostě léčba psem.

Kde psi léčí

Canisterapie v dětských domovech pomáhá dětem překonávat trauma života bez rodičů. Je vyloučeno, aby tu každé dítě mělo svého čtyřnohého kamaráda, proto s nadšením pomáhají s péčí o psa, který přichází alespoň na “návštěvy”. Tím si vytvářejí pocit odpovědnosti a také si zvyšují sebevědomí, protože jejich úloha je v této péči důležitá. Během takové nenápadné terapie chápou psa jako kamaráda, který je má rád takové, jaké skutečně jsou, můžou si s ním hrát a mazlit se s ním. Dobří canisterapeuti připravují různé hry, během kterých děti co nejvíce psy poznávají a naučí se, jak se o ně starat a jak se k nim chovat. V dnešním světě plném počítačových her a internetu je důležitý vztah ke zvířatům a přírodě vůbec nejen u dětí z dětského domova, ale u všech dětí pro jejich zdravý vývoj.

V domovech pro seniory působí návštěvy psů jako příjemné zpestření dlouhého stereotypního dne. Staří lidé vzpomínají na své psy a dokonce i ti, kteří jindy nechtějí komunikovat, vyprávějí historky z dob, kdy ještě měli čtyřnohého přítele. Tito lidé potřebují odlišit jednotlivé dny, rádi se na něco těší a právě návštěvy psů jsou příjemným rozptýlením.

Poněkud odlišná terapie je v různých ústavech pro mentálně nebo tělesně postižené. Zde pes tvoří i součást jakési rehabilitace, protože napomáhá procvičování některých částí těla. Je těžké přimět postižené dítě, aby procvičovalo svaly na rukou, ale stejné dítě bez pobízení hází psu míček a natahuje se, aby ho pohladilo, a rozevírá dlaň, aby cítilo jeho srst, když se s ním mazlí. Děti, které jsou velmi pohybově omezené, se dokáží za psem i plazit nebo lézt po čtyřech, aby se ho alespoň dotkly.

Canisterapie pomáhá i v nemocnicích. Je vhodná pro lidi, kteří např. prodělali mozkové příhody a jsou upoutáni na lůžko a navíc hůř komunikují. Přítomnost psa na ně působí příznivě a spíše než s druhým člověkem se snaží domluvit se zvířetem.

Jaký pes, taková terapie

 

Psí adepti canisterapie musí nejdříve složit zkoušky, jimiž se testuje jejich povaha. Psi, kteří jsou hodní, mírumilovní a mazliví ve své rodině, ale nejsou zvyklí na cizí lidi, se nehodí pro canisterapii provozovanou mimo okruh vlastní rodiny.

Základním psychickým předpokladem psa vhodného pro canisterapii je to, že musí vydržet dlouhé mazlení a hlazení. Pes se připravuje na terapeutické poslání už od štěněcího věku, kdy má silnou potřebu fyzického kontaktu, a také je třeba ho zvykat na různé situace, prostředí a zvuky, se kterými se může setkat – od klidného hovoru přes pískání a kvičení až po hlasitý smích. Majitel psa si musí být stoprocentně jistý, že má klidného a vyrovnaného jedince, který je trpělivý, společenský a unese velkou psychickou zátěž. Čeká ho totiž neustálý halas, prudké pohyby, nečekané a nekoordinované dotyky a objetí, nekonečné drbání a hlazení či občasné vláčení za vodítko. Pes musí brát jako naprosto normální pohyb těžce postiženého člověka, manipulaci s vozíkem, a nesmí ho vyvést z míry ani případný pád dítěte s holemi před jeho tlamou. A při tom všem je důležité, aby ho kontakt s cizími lidmi těšil a aby sám přítomnost lidí vyhledával.

Ne každý pes je pro canisterapii vhodný. Oblíbeni jsou psi s delší srstí, ale je třeba se předem informovat, není-li v kolektivu klientů alergik. Nezáleží ani tak na plemeni psa, jako spíš na jeho výcviku a povaze. Zhruba po 1,5letém výcviku absolvuje zkoušky.

Příslušné zkoušky probíhají podle zvláštního zkušebního řádu, během něhož se zjistí, zda je pes pro tuto práci vhodný. Testování zjišťuje, zda není pes agresivní nebo naopak bázlivý, zda je ovladatelný nebo nevadí-li mu zatahání za ucho nebo za ocas. Společnosti, které se tím zabývají, mají zkušební řády v některých bodech odlišné, ale mají společný cíl.

Protože určitý povahový rys se může změnit, jestliže pes zažije určitou stresující nebo život ohrožující situaci, mají tyto zkoušky platnost dva roky a pak se musí znovu opakovat. Kromě toho poskytují základní záruku, co se týče bezpečnosti při terapii. Druhá část zodpovědnosti leží na majiteli psa, který canisterapii provozuje. Ten totiž terapii vede a dává jí určitou formu. Aby byla zaručena ochrana klientů i psů, existuje zdravotní péče pro psy zařazené do programu canisterapie.

Jak canisterapie probíhá

 

Canisterapie probíhá tedy pod vedením canisterapeuta ve spolupráci se zaměstnanci příslušného zařízení. Může být buď skupinová nebo individuální, ale vždy pod dohledem canisterapeuta a s jeho pomocí. V žádném případě nejde o vpuštění psa ke skupince dětí či babiček a dědečků a za hodinu, když je pes unavený, si ho vyzvednout a jít domů. Pes by nikdy neměl zůstávat v zařízení až do úplného vyčerpání – i pro psa je terapie náročná, a to zvláště při práci s tělesně nebo mentálně postiženými dětmi. Canisterapeut zároveň dohlíží nejen na pokroky klientů, ale také na to, aby psovi nebylo během terapie záměrně ubližováno. Je tedy povinností canisterapeuta, aby děti usměrňoval. Pokud jsou tyto zásady dodržovány, psi navštěvují zařízení rádi a vyhledávají kontakt s dětmi i dospělými, aby si pohráli a pomazlili se.

Canisterapie pomáhá i zdravým dětem

Společnosti, které se canisterapií zabývají, si zpravidla vychovávají “vlastní krev” – děti, které vedou k této prospěšné činnosti a vychovávají z nich budoucí canisterapeuty. Tím nenásilně ovlivňují způsob trávení jejich volného času a vedou je zároveň k lásce ke zvířatům a potřebě pomáhat těm lidem, kteří naši pomoc potřebují. Což dnes, přiznejme si, mnoho dětí postrádá. Pro malé děti v základních školách i mládež ve zdravotnických školách pořádají besedy o psech, péči o ně a výcviku. Děti by měly vědět, že pes je citlivé zvíře, které nemá být uvázáno na řetězu a jeho život by měl být chráněn tak jako každého živého tvora.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *