Agresivní pes

Také význam slov jako „praktický důvod“ nebo „zábava“ se během času posunul. Je jen praktické chovat a cvičit psa pro účely canisterapie? A jsou skutečnou zábavou psí zápasy?

Tak, jako má svá psaná i nepsaná pravidla soužití lidí, řídí se jimi i vztah člověka a psa. Přijmutím psa by si člověk měl uvědomit, že za něho nese plnou zodpovědnost morální, fyzickou i právní, zodpovědnost, která spočívá v široké škále povinností od výchovy přes řádnou výživu až v krajním případě po ochotu nést případné trestně právní následky, když výchova selže. Koneckonců v každém vztahu platí, že to, co zpočátku vypadá jako příslib idylického soužití, nevydrží věčně, a zejména máme-li psa, je třeba pracovat především na sobě, abychom vůbec byli schopni jej vychovat a akceptovat povahové zvláštnosti typické právě pro jeho plemeno a pro konkrétního jedince.

Soužití člověka a psa přináší kromě oboustranné radosti a užitku i řadu běžných, každodenních problémů. Čas od času se objeví problém skutečně závažný, a tím je agresivita psů. Případy, kdy pes napadne člověka, jsou z mediálního hlediska ideální, protože zprávy o nich zaručeně přitáhnou pozornost, zvýší náklad listu a přinesou více inzerce. Rozhodně však nelze říci, že jsou vymyšlené. Podobné nešťastné případy se skutečně stávají po celém světě a řada států se snaží vnést do situace právní řád.

Abychom se nedostali do situace, která nastala přijetím příslušných zákonů a vyhlášek o zákazu některých plemen a jejich de facto možného vyhubení v mnoha evropských zemích, je třeba začít s osvětou mezi chovateli. Podíváte-li se do tisku nebo na internet, najdete vlastně jen dva mezní názory: první je názor té části veřejnosti, která (velké) psy nechová a dá se shrnout do věty “zakažte chov velkých zlých psů”, a těch druhých, hlásajících “můj pes by nikomu neublížil a pokud ano, mohl by si za to dotyčný sám”.

Jako vždy je pravda úplně jinde. Zdánlivě nejjednodušší řešení, totiž vyhladit zcela některé rasy, by z dlouhodobého hlediska bylo morálně naprosto nepřijatelné: šlechtěním různých plemen se zabývaly dlouhé generace chovatelů, kteří tak obohatili celosvětové genofondy o nedozírné hodnoty. Na různá plemena se v různých zemích i jinak pohlíží – některé rasy jsou tu doslova “rodinným stříbrem”: ve Velké Británii to jsou třeba anglický buldok nebo mastif, což jsou plemena v Německu uvedená na seznamu zabijáckých psů. Na stejném seznamu ovšem nejsou německá národní plemena – německý ovčák, doga nebo boxer. A v Singapuru je zakázán chov akita-inu, který je ovšem v nedalekém Japonsku chován jako národní poklad.

Rovněž tak ale nelze akceptovat třeba ojedinělé případy napadení člověka psem. Kromě okamžitého dopadu, kdy takový atak způsobí úraz, celoživotní trauma, zmrzačení nebo dokonce smrt člověka se všemi navazujícími sociálními souvislostmi v rodině, a kromě ojedinělých následných sankcí zaměřených proti agresorovi a jeho majiteli se opravdu snadno může stát, že z České republiky zmizí celá plemena. Mělo by být věcí všech chovatelů zabránit všemožně podobným případům a uchránit tak tu “svou” rasu před zařazením na seznam plemen určených dříve či později k faktické likvidaci.

Důvody, proč pes napadne člověka, jsou až na výjimky neomluvitelné, a dokonce i ty případy, kdy pes brání majetek svého pána, jsou právně zpochybňovány. Nikdy by neměly být uplatňovány argumenty, že dítě se psovi dívalo upřeně do očí, že psa dráždilo, že před ním utíkalo. Jsme přece lidé a mělo by nám záležet na zachování především našeho lidského rodu, bez ohledu na to, co si myslíme o vychovanosti některých (cizích) dětí. Pokud zjistíte, že váš pes začíná být alergický na křik dětí nebo na jejich dotyky, vycházíme s ním ven jen tehdy, má-li náhubek a vodítko. Máme-li psa na zahradě a má sklony k utíkání, nezbývá než zdvojit zabezpečení. Jistě, je to práce navíc, a náhubek pro staršího psa navíc obtížný nezvyk, ale budeme mít jistotu a také budeme připraveni učit svého příštího psa podobným opatřením odmalička.

Existují různé žebříčky “nebezpečnosti ras” podle toho, kolikrát jimi byl napaden člověk, ale protože neznáme vstupní data a nezdá se to ani v této obecné rovině důležité, nebudeme je zde uvádět. V podstatě platí jednoduchá rovnice, že malá tlama se slabším skusem a menšími zuby napáchá méně škody. Jistě existují výjimky i mezi těmi plemeny, která by se do podobných žebříčků ani nedostala pro zanedbatelný počet případů napadení. Jsou to agresivní, nevychovatelní psi, kteří se s touto vadou už narodili. Skutečně čistokrevní psi podléhají příslušnému výběru také z hlediska povahových vlastností, ale u tzv. “čistokrevných, ale bez papírů” a také u přiznaných i nepřiznaných kříženců procento pravděpodobnosti fyzických i mentálních vad samozřejmě stoupá. Agresivní, neadaptabilní pes by neměl mít v lidské smečce místo a měl by být utracen.

V ostatních případech nelze svádět vinu na psa jako na příslušníka určité rasy. Vinu nese vždy člověk.

Člověk neschopný vychovat psa dělá chyby takového ražení, které psa “zkazí”. Pes je, až na výjimky, tvor smečkový, a ve smečce musí platit určitá pravidla. Jedním z nejdůležitějších je pravidlo určení vůdce smečky a v další hierarchii místo, které v ní pes zaujímá. Pokud člověk dovolí, aby ve smečce, kterou tvoří jeho rodina spolu se psem, zaujal vedoucí místo malý pes, čekají všechny problémy malé; velký pes v čele smečky přidělá problémy obrovské – a to nejen v rodině, ale i mimo ni; a koneckonců, ve svém důsledku i psovi samému.

Podskupinou psa s vůdčími ambicemi jsou jedinci, kteří sice uznávají lidskou autoritu, ale v kontaktu s ostatními psy stejného pohlaví bojují o vedoucí postavení. Výsledkem jsou potrhaní a pokousaní psi, nezřídka i člověk, který se snažil zasáhnout. Lze pochopit, že se určitý pes pere, ale nelze se smířit s tím, že někteří majitelé (zvláště velkých psů) zastávají názor “ať si užije”. Pes s podobnými ambicemi by měl být rozhodně na vodítku a nejlépe s náhubkem; na každého totiž jednou dojde a i váš mladý, silný pes jednou zestárne a může přecenit své možnosti.

Své možnosti by měl zvážit i každý začínající chovatel. Začátečníkovi nepatří do ruky velká plemena vyžadující tvrdý výcvik, některá plemena nejsou vhodná do bytů, jiná zas nejsou fyzicky vybavena pro celoroční pobyt venku. Přístup k volbě plemene i k výchově psa uvážlivě zvolené rasy musí být vždy zodpovědný, s uvědoměním si zvláštností povah jednotlivých plemen: jinak je třeba vychovávat brazilskou filu a jinak pekinéze.

Někteří chovatelé si vybírají záměrně rasy služebních či tzv. bojových plemen a z vrhů štěňat vybírají ta nejméně bázlivá. Těžko říci, co si dokazují, když takového psa ještě vychovávají k agresivitě. Pokud pak zaútočí na lidi, ohrozí nejen člověka a sebe, ale také celé své plemeno v rámci zákonných předpisů. Základní chovatelský předpis Českomoravské kynologické unie přitom využití agresivních jedinců ve vrhu přímo zakazuje, ovšem je bohužel závazný pouze pro v Unii sdružené chovatele. Trh s jedinci bez průkazu původu je v podstatě nekontrolovaný.

Právní zodpovědnost za chování dětí do určitého věku mají rodiče. Za chování svých psů a v širších souvislostech i za zachování “svého” plemene nesou právní i morální důsledky majitelé.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *